Opět v Toskánsku                                                 Petr Broža, Moravec

 

 

Dovolte mi, abych Vás, podobně jako v minulých letech, seznámil s výletem do Středozemí. Kouzelný italský region Toscana jsem si natolik oblíbil, že bylo povinností představit ho i mé rodině. O letoviska při Ligurském a Tyrhénském moři je dostatečný místní zájem a tak u našich cestovních kanceláří se levnější nabídky jen těžko hledají. Nakonec se mně to podaří, cena přijatelná ovšem s podmínkou, že konkrétní apartmán se přidělí až na místě. Riziko spočívá v nejistotě vybavení, stavu či vzdálenosti bytu od moře.

Vyjíždíme v pátek 11.7.2003 ráno přes hraniční přechod Dolní Dvořiště. V Rakousku z Lince až do Insbrucku po dálnici, kde se vyhneme dalšímu zpoplatnění na Brennerské dálnici a pokračujeme obyčejnou silnicí přes malebné vesnice na rakousko-italském pomezí. V Matrei neodoláme krásným fasádám a květinovým výzdobám domů a jdeme na prohlídku městečka. Jelikož máme dobrý čas, pokračujeme i v Itálii po neplacené silnici. Přes Bolzano a Trento se dostaneme v pozdní odpoledne do Verony, kde mám naplánovanou prohlídku historické  části

města.

Zaparkovat se podaří poblíž Ponte Pietro, který nás přenese přes řeku Adiži a staré římské opevnění do vnitřního města. Na Piazza Duomo prohlížíme starý románský chrám s gotickými přístavbami. Piazza dei Signori nám představuje stavby paláců jako Palazzo del Comune, Palazzo dei Tribunali, Palazzo del Coverno a Loggia del Consiglio. Odtud přicházíme na Pza Bra s dominantním antickým amfiteátrem. Velké fronty milovníků umění čekají na večerní představení, jehož obsah naznačují po celém okolí narovnané obrovské kulisy. Jejich staroegyptský námět odvádí pozornost od dalších staveb jako jsou novo klasicistní radnice Palazzo Municipale, Museo Lapidario, a Palazzo Malfatti. Návaly turistů nás pomale pustí k Juliinu domu známému z Shakespearovy hry Romeo a Julie s proslulým balkonem a mramorovou fasádou. V okolních uličkách s všemožnými obchůdky pozorujeme umělce všeho druhu. Nejdéle postojíme u známých českých interpretů vážné hudby. Poslední fotky u brány v opevnění a vrátíme se k autu. Měníme původní plán přespat u jezera Lago di Garda a raději pokračujeme státní silnicí dál na jih. Po hodině jízdy pochopím, že se v Pádské nížině kempy nevedou a tak hledám náhradní řešení. Za Mantovou najdeme pole po sklizeném obilí, které nás dovede k malému potůčku, kde ve stínu stromořadí postavíme stan. Mezi největší narušitele našeho spánku patřili (mimo večerní horko) různí živočichové. Od nejmenších komárů, přes drobnou zvěř chodící se k potůčku napít až po štěkající psy z blízkého statku.

V sobotu ráno pokračujeme přes Parmu do Apeninského pohoří. Dostatečná časová rezerva přispěje k rozhodnutí zaměnit plánovanou dálnici za horskou silnici č.62. Ještě před průsmykem Cisa bylo zřejmé, že všichni ostatní jedou po dálnici. Ale nelitovali jsme, jedinou vadou na kráse v zelených kopcích byla vybitá baterka digitálního fotoaparátu. K Ligurskému moři se přiblížíme jižně od města La Spezia a hodinu před polednem jsme v letovisku Marina di Massa, která je přímořskou částí města Massa.

Odpoledne s obavami směřujeme z místní cestovní kanceláře k přidělenému apartmánu. Ale již Via Pontremoli nás příjemně překvapila. Boční klidná ulice lemovaná doslova stromořadím různými barvami kvetoucích oleandrů (Nerium oleander). Vila Elsa v krásné zahradě s místem pro zaparkování potěšila ještě víc. Dostali jsme prostorný a dobře vybavený byt v přední části vily. Zadní půlku obývala francouzská rodina a nahoře byl s manželkou pilný pan domácí. Pro potěšení a relaxaci pro nás udržoval okrasnou zahradu o které se musím zmínit.

Ukázkový, denně kropený trávník a známé i méně známé rostlinné druhy. Za branou palma Trachycarpus fortunei (také Chamaerops excelsa), za ní dva atraktivní exempláře modrých atlantských cedrů (Cedrus atlantica Glauca). Parkoviště pro auta odděluje převislá bříza (Betula pendula). Užitkovou část zahrady zakrývá garáž obložená dřevěnou mřížkou přecházející na bocích v pergolu. Ta slouží pro dominantní wistárii (Wistaria chinensis), kouzelný trubač (Campsis grandiflora) a popínavou hortensii (Hydrangea petiolaris). Zadní část zahrady je částečně oddělena mřížkou s atraktivními květy a plody mučenky (Passiflora coeruela). Tato část přirozeně patřila k druhému bytu, proto se nesnažím zmapovat všechny rostlinné druhy. V „naší“, hlavní části zahrady je i několik druhů cypřišků (Chamaecyparis), konická konifera Cupressus macrocarpa a stín pro posezení na lavičce poskytuje mohutná Magnolia grandiflora. Bohatým bílým květenstvím upoutala Yucca gloriosa. Prostorná terasa se zahradním nábytkem byla zkrášlena rostlinami v nádobách, další byly vsazeny do přilehlé volné půdy, některé i s nádobou. K vidění byly různé voskovky, pelargónie, olověnec (Plumbago auriculata), pnoucí bíle kvetoucí Solanum jasminoides, podslunečník (Abutilon), žlutě kvetoucí kasie (Cassia corymbosa), dvě barevné varianty Lantana camara, také kaktusy a pod okny se vyjímala dracena. V úzkém pásu za domem nalézám malý exemplář oválného Nagami kumkvatu (Fortunella margarita). Byl ve stínu bohaté vegetace od sousedů, kde jsme pozorovali odkvetlý banánovník (Musa) s menšími plody. Také nepřehlédnutelné bujné květy hortensií (Hydrangea macrophylla, H. hortensia) v několika barvách od bílé přes růžovou po červenou a sytě modrou. V podobných barvách zářila i skupina syrských ibišků. U sousedů na druhé straně byla dominantní atraktivní konifera Arancaria arancana. Záviděl jsem i dvě mimózy. První Albizia julibrisin je známá růžovými květy připomínající bambuli u čepice a luštěninovými plody. Druhá, velmi populární rostlina středomořských zahrad byla zlatožlutě kvetoucí mimóza Acacia bayleiana. Nechyběl i nám velmi známý vavřín (Laurus nobilis).

Co se týče dalších zahrad, byl k vidění marhaník (Punica granatum) – známé granátové jablíčko, japonská mišpule (Eriobotrya japonica), fejchoa (Acca – Feijoa sellowiana), olivovník (Olea europaea), fíkovník (Ficus carica) a občas i nějaký citrus, převážně citroník (C.limon) či pomerančovník (C.sinensis). Nesporně nejvýraznější okrasou fasád domů, pergol či plotů je zde fialová buganvilie (Bougainvillea cv. Glabra Sanderiana). Také jsem viděl na nízké teploty méně odolnější růžovou varietu. Její majitel udržel i krásný, ale citlivý Cycas.

V záhonech na veřejných prostranstvích byly časté různé barvy dosny (Canna). Také zelená a panašovaná forma Agave americana. Jako stín  v parcích nebo parkovištích sloužil blahovičník (Eucalyptus globulus) nebo typická středomořská borovice pinie (Pinus pinea).

Hlavním ulicím a přímořské promenádě dominovaly palmovité rostliny (Phoenix canariensis, dactylifera, v teplejším zákoutí jednoho hotelu i vysoká Washingtonia filifera). V dřevěných nádobách nebo v záhoncích u chodníků upoutávala vzhledem palmy žumara nízká (Chamacrops humilis). Podobně byly umístěny i dvě formy draceny. S barevnými listy Cordyline (Dracaena) australis cv. Atropurpurea a zelenolistá Dracaena indivisa.

Na jedné procházce jsme objevili i bambusový háj s exempláři Bambusa aurea a  gracilis. Uvedené rostlinné druhy jsme pozorovali při večerních a nočních procházkách a také při denní cestě na pláž. Teplé moře, písečná pláž a stálé slunečné počasí neposkytlo příliš šancí věnovat se i jiným aktivitám. Ale Toskánsko nabízí velké množství historických památek, proto jsme jedno dopoledne věnovali prohlídce nedaleké Pisy s proslulou nakloněnou věží.

Největší toskánský klenot Florencie si vyžádá téměř celý den. Zkušenosti z cesty za citrusy z roku 1999 se dokonale zúročily:

bezchybný dojezd do centra a zaparkování na před léty vyhlídnutém místě v staré zahradě v těsném sousedství zahrady Boboli, která zase přináleží k Palazzo Pitti. Mohutnost stavby paláce Pitti poskytla příjemný stín typicky českému „lanšmítovému“ občerstvení, při kterém byla aktivní mužská polovina rodiny. U zlatnickým krámků na Ponte Vecchio se situace v aktivitě obrátila. Naštěstí bez ztráty Eura pokračujeme na Piazza della Signoria přes galerii Degli Uffizi. Nádvoří a především boční arkádová chodba poskytla hlasitě požadovaný chládek. Palác Vecchio je tentokrát ukrýván lešením a tak více zaujmou sochy jako Michelangelův David, Bandinelliho sousoší Herkules a Caco, Judita a Holofernes od Donatella či Cosimo I Medici. Mezi touto jezdeckou sochou a velkou Neptunovou kašnou (postavena při příležitosti svatby Františka Medičejského s Johanou Rakouskou) je v dlažbě kámen s letopočtem 1498. Označuje místo a rok upálení mnicha Savanaroly.

Zasloužená pozornost obdivovatelů směřuje ke stavbě Loggia dei Lanzi. V otevřené lodžii s vysokými oblouky prohlížíme mistrovská díla sochařů s výjevy z převážně řecké mytologie.

Na Piazza del Duomo navštívíme Florentský dóm Santa Maria del Fiore, třetí největší křesťanský chrám světa. Velkolepá stavba, která spolu s věží a baptisteriem tvoří harmonický celek vyniká především venkovní částí, kde stěny jsou obloženy deskami z bílého, zeleného a červeného mramoru. Červené barvy je také impozantní kopule, z hlediska statiky na tehdejší dobu neobyčejné dílo. Interiér může pojmout až 25 tisíc lidí. Ve frontě u vstupu se na mě zaměřila starší žebračka, mačkající v rukou malé dítě. Všimla si, že jsem sáhnul po peněžence (já to udělal z bezpečnostních důvodů) a hned začala vzývat všechny svaté a dožadovala se almužny pro dítě. Podle východního-pravoslavného typu pokřižování a způsobu žebrání, jsem poznal, že bude z Rumunska. Přestože dostala pouze 20 Kč namísto požadovaného Eura, hned věděla o jakou měnu jde a vůbec to nevadilo, až se tady okouká tak se to na příští štaci v Praze bude hodit. U vchodových dveří ještě policista vybaví dceru a řadu dalších dívek papírovým pláštěm na zakrytí ramen.

Po největším z Florentských chrámů jdeme k Santa Trinita, který zase patří k nejstarším. Z Ponte Santa Trinita prohlížíme sousední, historický most Ponte Vecchio, po kterém jsme původně přišli. Pak už přes městskou bránu Porta Romana k autu.

Rozpálená Florencie ubrala členům rodiny mnoho sil a tak další den vyspávají. Proto se nenápadně vytratím a jedu za citrusy do Pescie k citrusářské firmě Oscar Tintori. Po dovolení u sloužícího technika procházím známé skleníky, ve kterých se nacházejí citrusové rostliny od malých roubovanců až k velkým výstavním exponátům v terakotových nádobách. Tyto jsou určené k reprezentačním účelům na výstavách a také k umístění v různých parcích, soukromých zahradách a na nádvoří budov. Prohlídku mám tentokrát značně ztíženou skutečností, že dva chlapíci ve skafandrech provádí totální postřik ve všech sklenících. Strach jde nejen z nich, ale i z postřiku skapávajícího do digitálního fotoaparátu a na polonahé tělo. Proto přecházím známé odrůdy a vyfotografována je pouze např. bigaradie Corniculata (s bočními výrůstky – rohy na plodech), C.lumia Pyriformis (tvar hrušky), C.medica Budhova ruka (varieta s „otevřenými“ prsty) a Albereto, dva citroníky s pozoruhodně zvrásněnými tvary plodů a to C.limon Bizzaria a Rugoso, C.macropthera, P.trifoliata Flying Dragon a výstavní kusy kalamondinů a kumkvátů. Požádám o dvoubarevný cedrát Bicolor a „rohatou“ bigaradii. Technik je velmi ochotný a tak ještě vyndám knihu o citrusech, kterou jsem zde před dvěma roky koupil a ptám se na vily uvedené v knížce. Dvě z nich jsou zhruba ve směru mé zpáteční cesty a citrusy jsou prý v obou, otevřeno je také.

Celkem jednoduše se našla Villa Mansi v 15km vzdáleném městečku Segromigno in Monte. V těsném sousedství mě nabudily krásné citrusy v terakotových nádobách lemující dlážděnou cestu k domu. Parkoviště je uvnitř za branou a odtud pěšky přestárlým zámeckým parkem k historické vile. Jsem jediný návštěvník a tak neuniknu slečně u pokladny, která žádá deset Euro za prohlídku. Trochu dost a tak se snažím vysvětlit, že mě zajímají pouze citrusy – agrumi. Byla také ochotná, vysvětlovala co všechno je zde k vidění, ale agrumi zde určitě nejsou. Stále jsem to nechtěl vzdát, vzpomněl jsem si na rok 1999 (tehdy slečna v kanceláři florentské zahrady Boboli se při dotazu na citrusy smála, že kde by se tam vzaly a my jsme je potom našli ve velkém množství hned na třech různých místech, včetně dvou oranžérií ). Ještě někam telefonovala a definitivně potvrdila, že citrusy nebudou. Zbývá poslední možnost vklouznout do zahrady východem, ale štěkot psů mě odradí. Na parkoviště přijelo druhé auto, německá rodina, objíždějící toskánské památky dle turistické příručky. O „Zitrusfrücht“ také nic neví.

Vyfocení staré románské katedrály v samotném městečku mě komplikuje svou hůlkou důchodce, kterému se nelíbí moje zastavení na autobusové zastávce. V bezpečné vzdálenosti, kterou je trojnásobek délky jeho hole se ptám na další cíl, kterým je Villa Grabau v San Pancrazio. Zdvižená hůl ukázala směr přímý a tak v další obci zastavím na radu u zahrádkářské prodejny a nejdříve okukuji velké citroníky, jasně vypovídající o svém původu z Pescie. Můj zájem neunikne starému majiteli, který mě zavedl na důr za obchod, kde jsou k vidění ještě větší výstavní rostliny. K jejich úklidu na zimu bude nutný zdvihací vozík. Chci upřesnit směr k vile Grabau, ale jeho temperamentní vysvětlování skládající se opakovaně z výrazů „a sinistra a destra“ mě mnoho nepomohlo a tak se vysvětlování ujme jeho syn, který chytře kombinuje anglické a italské výrazy s mimikou a rukomluvou, takže k vile Grabau dojedu bez jediného zaváhání. V každé obci jsou vidět ve dvorech velké terakotové nádoby s citrusy, je znát že rod Medici, který s tímto způsobem pěstování v Toskánsku začal v 16. století, má mnoho následovatelů a to i přes cenu za kterou velké rostliny nabízí Oscar Tintori.

Historických objektů s názvem Villa je zde několik, ale Grabau je dobře značená. Protože parkoviště je 300m vzdálené, zastavím před zavřenou bránou. Panu vrátnému se to vůbec nelíbí a tak to chvíli trvá než změkne ale s jistotou tvrdí, že citrusy zde nejsou. Nabízí sousední Villu Oliva, kde jsou olivovníky. Ale já ukazuji v knize obrázek budovy oranžérie (v Itálii se dle převážně pěstovaných citroníků užívá výraz „limonaia“) s letněnými citrusy. Vypadá to, že připouští přítomnost oranžérie v 10ha areálu, ale „Agrumi NO“. Značně pokročila doba, výhružná SMS na mobilu (odjel jsem od rodiny nejen s autem, ale i s valutovou peněženkou), 300 metrů k tvrdě vyžadovanému zaparkování a vstupné zapříčinily, že to vzdám a uháním do letoviska.

Dusno v apartmánu naznačuje, že výpravy za citrusy o této dovolené skončily. Ale pan domácí, který den předtím ochotně telefonoval do všech vil se zajímá o výsledek a pro útěchu doporučuje návštěvu velkého zahradního centra Giardinia Giovanelli. Protože je to na trase do Carefouru, zúčastní se i rodina a v krásných prostorách prohlížíme komplexní nabídku. Je na co se dívat, citrusů je zde také docela slušný výběr, jsou to typické „agrumi ornamentali“, takže nezapřou toskánský původ. Zaujme nás též bougenvilea v několika barvách.

Na rozdíl od přímořského letoviska je v samotném městě Massa vidět citrusů podstatně víc. Nejen v zahradách, ale i na ulicích se pyšní bigarádie svými loňskými oranžovými plody. Letošní jsou dosud malé a zelené. V Masse ještě prohlídneme katedrálu z 13.století a podíváme se k hradu, odkud je krásný výhled na město. Velký městský komplex tvoří i část Carrara z historickými budovami a katedrálou z počátku 11.století. Zvědavě jsme nakukovali do všudypřítomných kamenických provozů, kde se zpracovává mramor z přilehlých Apuánských Alp, jehož těžba stará přes 2000 let se podílela na mnoha architektonických skvostech nejen Toskánska.

Dovolená končí, počasí bylo bez jediné kapky a tak spokojeně odjíždíme v sobotu ihned po ránu. Protože pojedu domů non-stop, najíždím hned v Masse na dálnici, ale za Apeninami před Parmou volím přímější směr státní silnicí na Mantovu. Na dálnici se vracíme u Verony a opět s ohledem na dobrý čas ji před Brenerem opustíme a až do Insbrucku šetříme na horské silnici. Z Insbrucku do Lince využíváme předplacené dálniční známky a tak na české hranici jsme v půl šesté navečer. Přes zdržení na hranicích a nákupu v jihlavském supermarketu jsme ještě za světla doma. Jízda byla díky klimatizaci v autě pohodová a tak osádka, samozřejmě mimo mě, cestu až na pravidelné občerstvovací zastávky, téměř prospala.